Když listí pláče, pláčou i slova. Tuhé prsty ubohostí na struny přikládám. Srdce tak rádo by vykrvácelo svou bolest na oltář. Z hloubi duše vyvěrá nicota mých hloupých květů. Touha zmírá v zrcadlení, to, co je, už není.
V plápolajúcom tichu kostola, bije hromový hlas tých, čo predišli nás do neba! V matnom šere kroky vryté, stopy po slzách i objatiach, stopy po boji. A ja dnes v stupujem do ticha, aby som modlitbou odela, ich dlane nahé. A sklonila srdce pred tým,…